História dejín Grécka a Ríma
HANNIBAL BARKAS - Válka mezi Římem a Kartágem
Válka mezi Římem a Kartágem nyní zachvacuje i okolní státy. V roce 215 př.n.l. uzavírá makedonský král Filip V. s Hannibalem smlouvu o vojenské spolupráci proti Římu, naproti tomu Římané přesvědčí aitólský řecký spolek k boji proti Makedoncům.
HANNIBAL BARKAS - porážka
Nakonec v roce 205 př.n.l. mírem z Foiníkie Řím uznává nadvládu Makedonie v Řecku. Bojuje se i v Hispánii. V roce 217 přn.l. překračují Římané Ebro a táhnou na jih. V roce 212 př.n.l. je dobyto Saguntum. V následné kartaginské protiofenzívě jsou Římané poraženi a zatlačeni zpět. Publius Cornelius Scipio starší je zabit.
V Itálii se po porážce u Cannae postavilo na stranu Hannibala druhé největší město Capua. Na Sicílii se staví po bok Kartaginců Syrakúsy. Slabinou Hannibalovy armády v Itálii zůstává neobsazení funkčního přístavu, kterým by se daly posily i materiál doplňovat po moři. V roce 212 př.n.l. sice Hannibal zradou získává město Tarent, ale římská pevnost střežící vjezd do přístavu odolává a přístav nelze používat. Hannibalova armáda citelně postrádá obléhací stroje, bez kterých je dobytí pevnosti nebo významného města nemyslitelné. Římané jsou naopak mistry v obléhání.
V roce 213 př.nl. se na Sicílii vylodí Marcus Marcellus a oblehne Syrakúsy. Při dobývání jsou na spojených galérách vzyčeny obléhací věže. V roce 212 př.n.l. jsou Syrakúsy dobyty a vypleněny. O dva roky později padne i Agrigentum a Kartaginci musí Sicílii vyklidit.
V Itálii v roce 212 př.n.l. Římané oblehnou odbojnou Capuu a poprvé zde předvedou nepropustnou blokádu (později např. Scipio Aemilianus u Numantie a Kartága nebo Iulius Caesar při obležení Alésie). Město je obehnáno příkopy a valy s kolovou hradbou . Obléhající armáda je bezpečně uzavřena v opevněných táborech, takže se ani posádka Capuy ani Hannibal neodváží zaútočit. Aby obleženému městu pomohl vytáhne Hannibal na Řím a doufá, že římská armáda u Capuy ho bude pronásledovat a uvolní obklíčení. Jeho snaha je marná a pouze demonstrativně projde kolem hradeb Říma (na jaře 211 př.n.l.). Ještě téhož roku Capua padne, vůdci vzbouřenců jsou popraveni a obyvatelé města prodáni do otroctví. Stejně krutý osud postihne o dva roky později Tarent. Hannibal se ocitá v izolaci.
Úspěchy slavi i nově jmenovaný velitel v Hispánii Publius Cornelius Scipio mladší. V roce 209 př.n.l. poráží Hasdrubala u Baecul na jihu Hispánie a ještě v tomto roce dobude nejvýznamější kartaginské město v Hispánii Nové Kartágo. Hadrubal se zbytky armády podniká stejnou obtížnou cestu jako Hannibal přes Pyreneje a Alpy. V jeho armádě vidí Hannibal poslední možnost zvrátit vývoj v Itálii. V roce 207 př.n.l.je Hasdrubal poražen v Umbrii na řece Metauru, sám zde nalézá smrt a jeho vojsko je zničeno. Hasdrubalovu hlavu poté Římané vrhnou do Hannibalova ležení v Apulii. Blíží se konec.
Scipio mladší mezitím, v roce 206 př.n.l., poráží Kartagince na řece Baetis u Illipy a obsazuje poslední opěrný bod Kartaginců Gades. Hannibal je bez šance nové posily mu Kartágo odmítne a když se v Africe vylodí Scipio mladší (204 př.n.l.), je Hannibal povolán k obraně Kartága. Do Afriky dorazí v roce 203 př.n.l. Svému protivníkovi nabízí mír status quo. Scipio žádá bezpodmínečnou kapitulaci. V bitvě u Zamy v říjnu 202 př.n.l. je Hannibal poražen. Útoku jeho slonů se Scipiovy jednotky vyhnou a k Hannibalově porážce pak nejvíce přispěje numidská jízda pod velením Massinissy. Hannibal z bitvy uprchne.
HANNIBAL BARKAS - pochod přes Alpy
Hannibalův pochod přes Alpy je dodnes velkou neznámou. Část historiků obhajuje cestu přes průsmyk Col de Clapier, jiní preferují Col de la Traversette. Římský historik Polybios uvádí jedinou pro vozy sjízdnou obchodní cestu přes průsmyk Malý St. Bernard.
HANNIBAL BARKAS - střed s římskou armádou
Podle nejnovější verze táhnuly Hannibalovy kolony odděleně, část Montgenévreským průsmykem a část přes Malý St. Bernard. Jisté je, že přechod Alp trval 29 dní a stál Hannibala životy desítek tisíc vojáků, kupodivu bez úhony přešlo všech 37 slonů. Nakonec Kartaginci stanuli v údolí řeky Po.
K prvnímu střetu s římskou armádou došlo na řece Ticinu na podzim 218 př.n.l., kdy Hannibalova jízda porazila vojáky P. Cornelia Scipiona staršího(Scipio byl zraněn). Po první srážce se oba konzulové spojují a bojechtivý Tiberius Sempronius naléhá na další útok, nechce aby si vavříny vítězství odnesl konzul, který bude zvolen na rok 217 př.n.l.. Hannibal hledá vhodné bojiště, aby mohl plně uplatnit sílu své jízdy. Lehká numudská jízda předstírá ústup a Sempronius ji pronásleduje až k řece Trebii, kde na Římany čeká 21. prosince 218 př.n.l. na 40 000 Hannibalových mužů. Obě armády jsou stejně početné, ale Hannibal dosahuje rozhodného vítězství. Padne 8 000 Římanů. Zajatí spojenci Říma jsou po bitvě, na rozdíl od zajatých Římanů, propuštěni. Hannibal si je chce získat na svou stranu.
Po přezimování u Piacenzy v březnu 217 př.n.l., vyráží Hannibal znovu do pole. Všechny "schůdné" trasy pro pochod na Řím jsou blokovány římskými legiemi. Hannibal své protivníky opět překvapí, je schopen projít terénem, který jiné armády označují za neprůchodný. Přes Apeniny a bažiny kolem řeky Arno Hannibal obchází hlídkující římskou armádu. Strastiplný pochod nepřežijí tisíce vojáků a sám Hannibal jedoucí na posledním zbylém slonu přijde o oko. Kartaginaská armáda proniká do Etrurie (Toskánsko). Konzul Gaius Flaminius Hannibala nerozvážně pronásleduje a padne 21.června 217 př.n.l. u Trasimenského jezera (asi 150 km od Říma) do léčky. Na kolony Římanů stěsnaných mezi jezero a okolní pahorkatinu zaútočí Hannibalovi vojáci z okolních úžlabin a tlačí je do jezera. Současně uzavírají kotel podél jezera a odříznou Římanům ústupovou cestu. Římská armáda je rozdrcena, padne 15 000 legonářů i s konzulem Flaminiem, 10 000 vojáků je zraněných.
V době akutního ohrožení volí Římané diktátora Fabia Maxima, poněkud nespravedlivě přezdívaného jako Cunctatora (Váhavce). Ten nařizuje strategii spálené země (tuto taktiku také později použil Vercigetorix proti Iuliovi Caesarovi v Galii). Obyvatelstvo musí opusti statky a vesnice a přesunout se do měst. Pole, domy i úrodu, kterou nestačí odnést musí spálit. Hannibal má být vyhladověn. Tato taktika ale hrdé Římany uráží. Chtějí se postavit nepříteli tváří v tvář. V roce 216 př.n.l. jsou zvoleni konzuly Gaius Terentius Varrus a Aemilius Paulus. Řím mobilizuje rezervy a postaví armádu o 8 řádných a 8 pomocných legií. Do boje kráčí 80 000 vojáků. 2.srpna 216 př.n.l. jim Hannibal se 40 000 pěšáky a 10 000 jezdci připraví katastrofální porážku u Cannae. Roztáhne své linie do větší šířky a záměrně oslabí svůj střed, aby k útoku na něj svedl prchlivého Terentia Varra (ten den má právě on velení a Hannibal znající jeho nerozvážnost čeká právě na tento okamžik). Varro zaútočí na střed kartaginské linie a zatlačí ho zpět, poté na křídla římské armády zaútočí kartaginští veteráni a obklíčení Římanů dokončí kartaginská jízda, která zahnala na útěk početně slabší římskou jízdu. V následném masakru padne asi 60 000 římských vojáků v čele s konzulem Paulem, 80 senátorů a 19 tribunů. Byla nejtěžší porážka Římanů v jejich dosavadní historii.
Po bitvě Hannibal očekáva nabídku k míru, té se ale nedočkal. Velitel jízdy Maharbal radí okamžitý útok na Řím. Římané volí nového diktátora Marca Iunia Pera a tvrdě postihují projevy poraženectví. Do zbraně jsou povoláni všichni muži starší 17 let, dvě legie jsou postaveny z otroků vykoupených za státní peníze, kterým je po válce slíbena svoboda, do armády narukuje i 6 000 trestanců. Proti Kartagincům se bojuje i propagandou, mluví se o barbarech vraždících zajatce i civilní obyvatelstvo (z velké části je to lež, jinak by nemohl Hannibal získat jako spojence tolik kmenů), o barbarských kartaginských rituálech obětování dětí (to je pravda, ovšem i v Římě byli po porážce u Cannae obětováni (zaživa pohřbeny) dva páry mladých lidí. Obyvatelstvo více tíhlo k náboženství, už v roce 217 př.n.l. bylo na Foru vztyčeno 12 zlatých soch římských a řeckých bohů.
Po bitvě u Cannae informuje Mago, který stojí v čele v čele Hannibalem vyslané delegace, Kartágo o úspěšných bojích, při kterých bylo podle Hannibala zabito 200 000 nepřátelských vojáků a dalších 50 000 jich padlo do zajetí. Poté žádá o posily a o peníze. Hanno se staví proti, podle něho by se právě teď mělo jednat s Římem o míru, příhodnější situace už nenastane. Nakonec ale státní rada poskytuje 4 000 numidských jezdců a peníze potřebné pro zverbování 20 000 vojáků v Hispánii.
HANNIBAL BARKAS - úspěšný vojevůdce
Mladý Hannibal od dvanácti let pobývá v otcově hlavním stanu, vyniká v šermu, lukostřelbě i jízdě na koni. Má talent učit se cizí řeč a brzy je schopen mluvit v pěti jazycích. Nadšeně se zajímá o životopisy velkých vojevůdců Alexandra Velikého nebo épeirského krále Pyrrha.
HANNIBAL BARKAS - vzdělaný
Mezi vojáky je oblíben, nedělá mu potíže žít stejně prostým životem jako oni. Už ve čtrnácti letech bojuje po otcově boku proti odbojným kmenům. V zimě 229 př.n.l. /228 př.n.l. je Hamilkar zabit v bitce s kmenem Oretanů u pramenů řeky Guadalquir. Jeho nástupcem se stává Hannibalův švagr Hasdrubal, který v roce 227 př.n.l. zakládá na jihovýchodním pobřeží dnešního Španělska město Carthago Nova, Nové Kartágo (Cartagena). V okolí tohoto strategického přístavu se nacházejí obrovské stříbrné doly, ve kterých pracuje až 20 000 otroků. V roce 225 př.n.l. se jedenadvacetiletý Hannibal stává velitelem kartaginské jízdy.
Úspěšných kartaginských výbojů si všímají i Římané, kteří s Kartaginci, v roce 226 př.n.l., uzavírají dohodu o rozdělení sfér vlivu na Iberském poloostrově. Smlouva je pro Kartagince příznivá, Řím uznává území na jih od řeky Iber (Ebro) jako kartaginské. Velká většina poloostrova je nyní pod kartaginskou pravomocí. Nedořešen zůstává status města Sagunta (Murviedro), které leží jižně od Iberu, ale má status přítele Říma. V zimě roku 221 př.n.l. je Hasdrubal zavražděn na lovu a pětadvacetiletý Hannibal se stává vrchním velitelem vojsk v Hispánii. Hannibal může začít snít svůj veliký sen o pokoření Říma. Hannibal má pod svým velením obrovskou armádu o síle 120 000 pěšáků a 16 000 jezdců. Část jeho armády tvoří žoldnéři, část svobodní bojovníci z Hispánie, Kartága a Numidie, sloužící za podíl na budoucí kořisti a příslib přízně vítězného Kartága. Na rozdíl od Římanů ,spoléhajících se na disciplínu nepříliš pohyblivých legií těžkooděnců, spoléhá Hannibal na menší pohyblivé jednotky a zvláště na jízdu, ve které vidí hlavní slabinu římské armády.
Na počátku roku 219 př.n.l. oblehl Hannibal Saguntum a po osmi měsících ho dobyl. Delegace římského senátu, která žádá v Kartágu potrestání Hannibala, neuspějě. Hannibalův protivník Hanno sice souhlasí s Hannibalovým vydáním Římanům, ale státní rada nevidí důvod k zásahu proti Hannibalovi. Dokud bude z Hispánie proudit bohatství zlata, stříbra, mědi i obilí a jiných komodit je Hannibal podporován. Hannibal by radu stejně neuposlechl a tak se může na jaře roku 218 př.n.l. vydat na Řím. Velitelem vojsk v Hispánii jmenuje svého bratra Hasdrubala, velitelem jízdy Maharbala. Bratr Mago bude kromě boje pověřován i diplomatickými misemi mezi hlavní armádou, Hasdrubalovými voji v Hispánii a mateřským Kartágem. Své tažení Hannibal pečlivě naplánoval. Počítá s pomocí Galů, kteří od roku 225 př.n.l. tři roky vzdorovali římské armádě a teprve nedávno byli kolonizováni. Navíc ,v roce 219 př.n.l., museli Římané potlačovat vzpouru v Illýrii.
Hannibal disponuje rozvědkou tvořenou kartaginskými kupci, kteří se pohybují prakticky po celém Středomoří, a proto spoléhá i na nespokojenost Řeků a Makedonců a počítá, že se po prvních úspěších připojí k boji proti Římu. Důsledně naplánoval i přesun armády k Pyrenejím a Alpám. Jeho poslové dojednávají s místními náčelníky bezproblémový průchod jejich územím, přesvědčují je, že s nimi nechtějí bojovat, naopak hodlají od nich nakupovat proviant pro armádu. Před jádrem Hannnibalovy armády jsou, na předem připravených místech, shromážďovány zásoby, kritické úseky cesty jsou kryty předsunutými kartaginskými oddíly.
Ovšem ani Římané nezahálejí. Do boje vyrážejí konzulové zvolení na rok 218 př.n.l.. Publius Cornelius Scipio starší přistává s flotilou v Massilii (Marseille) a zjišťuje, že Hannibal už překročil Pyreneje a poté, co se mu ho nepodaří dostihnout před Rhonou, pochopí k jakému neuvěřitelnému činu se Hannibal chystá. Scipio starší (otec budoucího vítěze nad Hannibalem Scipiona Africana) odplouvá do Říma a varuje před invazí přes Alpy. Ze Sicílie je povolám zpět i druhý konzul Tiberius Sempronius, který chystal invazi do Afriky.
Řečtí bohové - Bohové Olympu
Náboženství starověkého Řecka nemělo ani svého zakladatele, ani posvátné knihy, ani teologickou literaturu. Zato bohů mělo tolik, že je žádný Řek ani všechny neznal jménem. Lidé potřebovali bohy, protože věřili, že každá oblast jejich života má svého božského patrona. V čele nesmrtelných stál nejvyšší z nich - Zeus. Do světa bohů patřili i jejich příbuzní a potomci.
Hlavní bohové starověkého Řecka
Zeus
Bůh nebes, pán hromu a blesku, vládce Olympu a celého světa; všechno, co dělali bohové i lidé, vyžadovalo jeho souhlas.
Héra
Diova žena, patronka manželství, manželské věrnosti, žen a mateřství; je zobrazována s granátovým jablkem (symbolem plodnosti) a se svým posvátným ptákem - kukačkou; v mytologii je popisována jako bohyně svárlivá, náchylná k hádkám, vyčítajíci manželovi jeho četné nevěry
Athéna
Diova dcera, která se zrodila přímo z jeho hlavy; bohyně, patronka moudrosti a válečného umění, vynálezů, filozofů, učenců a také ochránkyně Athén; jejím posvátným stromem byla oliva - symbol smíření
Apollón
Syn Dia a bohyně Létó, nejkrásnější z bohů; bůh slunce, světla, radosti, patron umění, bůh věšteb a proroctví, ochránce múz, věštců, básníků, pěvců, ale také pastýřů a stád; jeho atributem byl luk a také lyra; zasvědcena mu byla labuť a vavřínový keř; ústředním místem jeho kultu byly Delfy
Deméter
Dobrotivá bohyně plodnosti, rolnictví, úrody; důstojná, vážná, ale taky i smutná; z jejího kultu vychází myšlenka nesmrtelnosti duše, záhrobního života, stálého obrozování všeho, co žije; k její poctě se pořádala eleusinská mystéria; hlavním městem jejího kultu bylo Eleusis
Poseidon
Vládce vod, Diův bratr; je zobrazován jako silák s trojzubcem v ruce; podle mýtů to byl ohroublý bručoun s voustatou bradou plnou mušlí a chaluh, který ovšem míval pochopení pro lidi v neštěstí
Áres
Syn Dia a Héry, bůh války; vedl stálý spor s Athénou, která uznávala jen spravedlivé, obranné války; měl sklon k vychloubání a sporům, byl násilnický a v družině bohů ne příliš oblíbený; proto nebylo stavěno k jeho poctě mnoho chrámů a svatyní a měl jen nemnohé vyznavače
Artemis
Apollónova sestra, panenská královna lesů, hor a lovu; modlily se k ní mladé dívky; byla nedbale oblečená do krátkých šatů a nosila toulec s šípy; Řekové jí zasvětili laň
Hermes
Jeho otcem byl Zeus, matkou Maia; božský posel, patron kupců, ale taky zlodějů, vynálezců a pastýřů; nosil berlu, heroldskou hůl, která měla zázračné vlastnosti, usmiřovala spory a odrazovala nepřátele; bývá zobrazován jako mládenec s okřídlenou čapkou nebo okřídlenými opánky, někdy nesoucí beránka
Héfaistos
Nejpracovitější z bohů; bůh ohně, řemesel, zvláště kovářství, měl výheň v nitru vulkánu; syn Dia a Héry, mistr svého řemesla; mýty praví, že ho otec kdysi srazil v hněvu na zem a od té doby Héfaistos kulhá; koval hroty šípů pro Eróta i blesky pro Dia; bývá zobrazen ss kladivem a kleštěmi; jeho kult se rozvinul především v oblastech s vysokou vulkanickou činností, nejvíce na ostrově Lemnos; zde se k jeho poctě konaly lempadoforie - běhy s pochodněmi
Afrodité
Dcera Dia a Dióny; nejkrásnější z bohyní, zrozená z mořské pěny na pobřeží Kypru; bohyně krásy, rozkoše, lásky, patronka námořníků; byla uctívána na Kypru, kde je centrum jejího kultu, ale také v Korintu a v městě Knidos; mýty popisují její lásku k Adonisovi a Áresovi; s Áresem měla syna - boha lásky Eróta; Afroditě je zasvěcena holubice, růže a myrta
Hestia
Strážkyně domácího krbu, patronka mladých manželství, hospodyněk, dětí a sirotků; bohyně, jejíž svatyní byl každý dům, je zobrazována jako žena mateřského typu, plná vřelosti a porozumění
Hádes
Bůh podsvětí, vládce říše mrtvých, Diův bratr, manžel Persefony; umělecky je zobrazován jako muž středního věku držící v ruce roh hojnosti
Dionýsos
V některých oblastech byl nazýván Bakchus, bůh vína a obrozující se přírody; syn Dia a Semelé
Hekaté
Bohyně temnoty, čar a kouzel, vládkyně zlých duchů, bývá zobrazována jako postava se třemi těly a třemi hlavami obtočená hady a s pochodní v ruce; dcera Dia a Deméter; její sochy stávaly obvykle na rozcestích a tři tváře bohyně měly chránit cesty i pocestné od působení zlých duchů
Moiry
(Klóthó, Lachesis, Atropos) - dcera Dia a Themidy (bohyně spravedlnosti); tři bohyně osudu, sudičky: jedna předla nit lidského života, druhá ji měřila, třetí přestřihovala.
Peloponézska vojna - 431 až 404 pred Kr.
Po grécko-perzskej vojne sa spojenectvo medzi Spartou a Aténami začalo rozpadať. V Aténach viedlo víťazstvo nad Peržanmi k rozvoju demokracie a k búrlivému ekonomickému a kultúrnemu rozmachu. Štátne bane a lomy sa dávali do prenájmu podnikateľom a prinášali vysoké zisky. Rozvíjali sa drobné remeselnícke dielne.
Veľké priemyselné ergastérie súperili dosahovaným ziskom s námorným obchodom, najvýnosnejším a najrýchlejšie rastúcim odvetvím aténskeho hospodárstva. Celkom inakší obraz poskytla v tom istom čase Sparta, ktorú postihlo v roku 464 pred n. l. zemetrasenie. Musela čeliť vzbure heilótov. Spartské hospodárstvo sa prakticky nerozvíjalo. Hlavným odvetvím bolo naďalej poľnohospodárstvo. Ťažba rudy a výroba železa slúžila takmer výhradne zbrojárskej výrobe. Námornému a zahraničnému obchodu sa Sparťania nevenovali. Jediným ich zamestnaním bola vojenská služba.
Napriek tomu vystupovala Sparta s nárokom na vedúcu úlohu v Grécku. Rovnaké ambície mali aj Atény. Dokonca ich začali uplatňovať skôr. Vzhľadom na silu svojho loďstva zaujali vedúce miesto v Délskom spolku, postavili sa na čelo boja za vyhnanie Peržanov z Európy a maloázijského Grécka. Sparta sa sústredila na získavanie a upevňovanie pozícií vo vnútri Grécka. Vyslala vojska do Boiótie, Fókidy a Thessalie, aby tam zbavili vplyvu Atény. S Megarou a Aigínou, tradičnými nepriateľmi Atén, uzavreli spojenectvo. Podporovala Korint a na svoju stranu si pritiahla ďalších členov Délskeho spolku a vytvoril z nich tzv. Peloponézsky spolok.
Aténčania sa tomu márne snažili zabrániť. Pretvorili teda zvyšok Délskeho spolku na Aténsky spolok. Napriek tomu sa nevzdali myšlienky na vzkriesenie gréckej jednoty, a tak Perikles zvolal roku 446 pred n. l. do Atén panhellénsky zjazd. Zjazd sa však pre odpor Sparty nezišiel. Perikles sa teda pokúsil zabrániť aspoň ich zrážke. Vyslal do Sparty poslov s návrhom na tridsaťročný mier. Sparťania mier prijali a vstúpil do platnosti roku 445 pred n. l. Trval však iba 14 rokov. Roku 431 pred n. l. vypukla peloponézska vojna. ,,V nijakej inej nedobyli a nevyľudnili toľko miest, nech ju viedli Helléni proti barbarom alebo Helléni medzi sebou, ani nevyhnali a nevyvraždili toľko ľudí, či už v samotnej vojne alebo v občianskych rozbrojoch," píše jej svedok a historik Thukýdidés a pokračuje:
,, Najpodstatnejšou jej príčinou, o ktorej sa však najmenej hovorilo, bolo podľa môjho názoru to, že moc Aténčanov rástla, takže vzbudzovala obavy Sparťanov, a to ich pohlo k vojne."
Bezprostrednou príčinou bolo zapletenie Korintu do vojny s Kerkýrou, ktorá bola aténskym spojencom. Atény poslali nato Kerkýre na pomoc 10 lodí, ktoré korintskú flotilu zahnali. Odvetou zato poslal Korint niekoľko oddielov vojska do Poteidaie, ktorá bola jeho kolóniou, ale spojenec Atén. Aténčania ich vyhnali. Sťažovali sa preto v Sparte a žiadali vojnu. Sparťania vyhoveli. Vojenské sily boli spočiatku vyrovnané. Atény dokonca disponovali geniálnym opevneným systémom, ktorý tvorili ešte Themistoklove hradby, potom Dlhé múry postavené Periklom a spájajúce mesto s prístavom Peiraiom a Falérsky múr chrániaci ich druhý prístav.
Sparťania na čele s kráľom Archidámom vpadli do Atiky, kde vyrúbali olivové stromy a vypálili vinice. Aténčania im zato spustošili pobrežie niektorých spojencov, dobyli Megaru a Aigínu a zablokovaki hlavné peloponézske prístavy. Sparťania pokračovali v pustošení Atiky, a tak obyvateľstvo pred nimi ušlo do Atén a značne ich preľudnilo. Čoskoro sa vrátilo i vojsko z Poteidaie, ktoré prinieslo mor. V Aténach nastala panika, aristokratickí prívrženci Sparty žiadali mier, čo Perikles odmietol. Obvinili ho z chybného vedenia vojny, vyhlásili ho za príčinu všetkých útrap a zbavili ho úradu. Obhájil sa, no roku 429 pred n. l. podľahol moru.
Až do tej chvíle sa vyvíjala vojna pre Atény vcelku priaznivo. Mor však spôsobil obrat. Zahubil množstvo ľudí, vyvolal všeobecnú demoralizáciu vojska a občianstva. Na čelo demokratickej strany sa postavil Kleón, ktorý už predtým vystupoval s kritikou pomerov. Vystúpil s programom úspešne skončiť vojnu. Vyslal trestné oddiely do Mytilény. Atény nimi získali základne a poplatky, ale stratili priateľov. Ťažkosti v námornej doprave zhoršili zásobovanie, stúpli ceny potravín. Kleón nariadil pokračovať vo výstavbe verejných budov.
Za niekoľko rokov vyčerpal štátny poklad a spôsobil infláciu. Z ťažkej situácie hľadal východisko, a tak sa rozhodol zaútočiť na Spartu. Roku 425 pred n. l. vyslal vojsko na čele so stratégom Démosthénom proti jej prístavu Pylu. Aténčania zvíťazili. Sparťania zmobilizovali svoje sily a aténske vojsko obkľúčili. Kleón sa ujal velenia a Spartu porazil. Nato Sparta obkľúčila Amfipolis. Kleón ho chcel oslobodiť, no padol v boji. To umožnilo Níkiovi, vodcovi aténskej mierovej strany, uzavrieť mier v roku 421 pred n. l., tiež zvaný Níkiov mier. Mal platiť 50 rokov.
Roku 415 pred n. l. vypravili Aténčania napriek Níkiovmu odporu stovku vojnových a nákladných lodí na Sicíliu. Sicílska vojna skončila katastrofou. Níkias nevyužil počiatočnú prevahu, ani občianske nepokoje a povstanie otrokov v Syrakúzach. Keď dorazili na Sicíliu spartské posily, Syrakúzania zaútočili na aténske vojsko a v krvavej bitke pri rieke Asinare ho zničili. Sparta zablokovala dôležité aténske cesty a pustošila Atiku. Keď napriek tomu Atény nepadli, Sparťania sa spojili s Peržanmi a vypukla ďalšej peloponézska vojna, ktorá trvala od roku 414 - 404 pred n. l. V tejto vojne išlo iba o zápas o úplnú porážku jedného z bojujúcich o hegemóniu v Grécku.
Sparta si za pomoci Perzie postavila silné loďstvo, čím si upevnila svoje postavenie. No zaplatila za to vysokú cenu - uznala tým nadvládu Perzie nad maloázijskými Grékmi. V Aténach sa po sicílskej katastrofe a dekelejskej blokáde zrútila vláda, čo viedlo v roku 411 pred n. l. k štátnemu prevratu. Bola nastolená oligarchia. Aténski oligarchovia však utrpeli porážku hneď v prvej bitke pri Eretrii a ich vláda sa rozpadla. Na čelo Atén sa postavil Thérámenés, sformoval zvyšok vojska do oddielov policajného charakteru. Tým zabránil občianskym nepokojom a Atény pokračovali v boji o svoju záchranu. Spojil sa s aténskou flotilou na Same a dobyl Byzantion.
V roku 406 pred n. l. pri Arginúzskych ostrovoch zaznamenali Atény ďalšie, no i posledné víťazstvo. Hneď budúceho roku 405 pred n. l. utrpelo aténske loďstvo a vojsko definitívnu porážku pri Aigospotamách (pri Kozích riečkach v Hellésponte). V apríli 404 pred n. l. Atény, zlomené neúspešným pokusom o odpor a napokon hladom, sa vzdali Sparte.
Podmienky mieru:
-
Atény museli zrovnať so zemou všetky opevnenia, predovšetkým ,,Dlhé múry"
-
Atény museli vydať celé vojnové i obchodné loďstvo, mohli si ponechať iba 12 strážnych člnov a museli rozpustiť Aténsky námorný spolok
-
Atény museli zmeniť ústavu a demokratická vláda bola nahradená oligarchickou
Po peloponézskej vojne sa Sparta stala najvplyvnejším štátom v Grécku. Využila svoje vojenské postavenie a v mnohých gréckych štátoch dosadzovala oligarchov naklonených Sparťanom. To vyvolalo nespokojnosť v jednotlivých mestách, ktoré sa búrili. V auguste roku 403 pred n. l. bola v Aténach odstránená oligarchia a obnovená čiastočná demokracia. Obnovili ľudový snem, 500-člennú radu, porotné súdy i voľbu do úradov žrebovaním z plnoprávnych občanov. Zrušili črepinový súd. Nadvláda Sparty netrvala dlho. O kultúrnu tvorbu nemala záujem. Silou Sparty bola sila jej vojska, ktoré bolo oslabené peloponézskou vojnou. ,,Spoločenstvo rovných" sa celkom rozložilo. Sparťania sa začali deliť na plnoprávnych a neplnoprávnych. V rokoch 395-371 pred n. l. prebehla korintská vojna, v ktorej proti Sparte bojovali Aténčania spolu s Tébami, Argom a Korintom. Táto vojna znamenala koniec nadvlády Sparty. Grécko ostalo oslabené, vyčerpané a nejednotné.
Maják na ostrove Faros
“Sostratos z Knidu, Dexifanov syn, bohom, chrániacich plavcov.”
venovanie na alexandrijskom majáku
Miesto posledného, siedmeho divu sveta zastáva najvyššia budova antického sveta.
Nie je to jediné prvenstvo, ktoré drží. Maják na ostrove Faros je zároveň najvyšším majákom, aký kedy bol a bude postavený a zo šestice nedochovaných divov bol zničený ako posledný. S prvým divom nemá spoločnú iba krajinu pôvodu: pyramídy boli ukážkou moci faraónov prvých, maják posledných. Keď Alexander Veľký dobýjal svet, mal v pláne trasy aj Egypt. A nakoľko mestá neničil, ale zakladal, poveril architekta Deinokrata (áno, toho Deinokrata) stavbou prístavného mesta.
“Na mieste pri ostrove Faros, pri starej egyptskej osade Rakótis (Radeket), medzi morom a jazerom Marijút poznal kráľ prirodzene chránený prístav, výborné miesto pre zriadenie prístavného trhu, žírne polia koldokola po celom Egypte a veľké výhody rieky Nílu,” píše Strabón. Pri zakladaní miest mal Alexander vo zvyku nazvať ich svojim menom – inak tomu nebolo ani v prípade tejto egyptskej. Alexandria rástla veľmi rýchlo, a tak Alexandrov nástupca, macedónsky vojvodca Ptolemaios I. (323-285 pred n. l.), si ju zvolil za svoje sídelné mesto a založil poslednú dynastiu egyptských faraónov.
Za ich vlády sa Alexandria stala strediskom novej antickej, tzv. alexandrijskej kultúry. Táto syntéza gréckej a východnej kultúry zažila svoj najväčší rozkvet počas vlády prvých troch Ptolemaiovcov. Ptolemaiovskí panovníci boli skutočnými faraónmi. Boli absolútnymi vládcami nad svojimi poddanými, neobmedzene disponovali so štátnym majetkom, dávali sa vyhlasovať za bohov. Našťastie, neboli zaťažení iba na vojnové výpravy – okrem výstavby obrovského počtu nádherných palácov, kúpeľov, divadiel, ihrísk, chrámov, či škôl, o tom svedčí aj založenie a zveľaďovanie alexandrijského Múzea. Postaviť Museion, “chrám múz,” Ptolemaiovi I. Sotérovi navrhol filozof Demetrios Falérsky, zhodená a vyhodená hlava aténskeho štátu.
Účelom tejto inštitúcie by bolo zhromažďovanie všetkého dostupného písomníctva, ktoré by štátom platení učenci archivovali, študovali a rozmnožovali. Sotér bol panovník, akých nebolo veľa. Zamyslel sa a zistil, že aj veda mu môže priniesť slávu – stálejšiu a lacnejšiu ako vojna. Múzeum bolo otvorené r. 308 pred n. l. a Demetrios sa stal prvým riaditeľom. Sotér, ani jeho nasledovníci na Múzeu nešetrili; z celého helénskeho sveta sem začali prúdiť tie najvzácnejšie rukopisy a najvýznačnejší predstavitelia vedy a kultúry. Najvyššie skóre v zhromažďovaní písomných vzácností dosiahol Ptolemaios II. Filadelfos, (285-246 pred n. l.), pre ktorého bolo zbieranie rukopisov celoživotným koníčkom. Nie vždy celkom kóšer spôsobom pre Múzeum získal dvestotisíc zvitkov. Ani ďalší Ptolemaiovia nezaháľali; keď Caesar dobyl Alexandriu, obsahovala knižnica Múzea aj s kópiami 700 000 zvitkov a Zoznam tých, čo vynikli v hociktorom odbore ľudských vedomostí, a ich spisov, katalóg knižnice, mal 120 dielov. O zvitky sa dobre starali učenci. O učencov sa dobre staral zase štát.
Po vymenovaní kráľom dostali byt – mohli si vybrať, či v budove, alebo v meste – stravu a dobrý plat. V Múzeu mali dostatok priestoru na vlastnú profesijnú realizáciu. Okrem knižnice a študovní sa mohli venovať zoologickej, či botanickej záhrade, alebo pracovať v mechanických dielňach. V Múzeu sa študovali a vyučovali všetky súdobé vedné odbory:
-
filozofia
-
história
-
zemepis
-
astronómia
-
fyzika
-
medicína
-
matematika
-
filológia
za vedný odbor sa pokladala aj literárna kritika a poézia.
Vedeckých diskusií o výsledkoch bádania sa často zúčastňoval aj kráľ. Vďaka Múzeu sa Alexandria stala vedeckou veľmocou a dôležitým kultúrnym centrom celého helénskeho sveta. Bola však aj prístavným mestom, čo je atribút predpokladajúci prítomnosť majáku. Mohla mať ale taká vznešená metropola maják obyčajný? Rozhodne nie. Ptolemaiovci nešetrili ani na ňom. Siedmy div sveta stál 800 talentov. Alexandrijský maják vznikol pravdepodobne v rokoch 300-280 pred n. l., za vlády prvých dvoch Ptolemaiov. Jeho stavbou poverili Sostrata z Knidu, o ktorom sa nedochovali takmer žiadne správy.
Vie sa, iba že bol dobrým diplomatom a architektonicky sa prezentoval pri stavbe visutých promenád v Knide. Ani o jeho pracovnom postupe pri stavbe majáku sa žiadny antický spisovateľ nezmieňuje. Pravdepodobne pri nej použil všetku dostupnú antickú “high technology,” ako napr. žeriav, Archimedova skrutka, či Archimedov kladkostroj; nasvedčuje tomu aj náklad stavby. Čo starovekí autori zanedbali na opise stavby a životopise jej architekta, vynahradili na opise majáku. Zo Strabónovho Zemepisu sa dozvedáme kde stál:
“Ostrov Faros má dva výbežky, jeden z nich sa tiahne k pevnine, k polostrovu, ktorý z nej vystupuje.
Najkrajnejší výbežok ostrova tvorí skala obklopená morom.
Na tejto skale stojí obdivuhodná mnohoposchodová veža, postavená z bieleho kameňa, ktorá sa volá rovnako ako ostrov. Pobrežie je totižnízke, obklopené skalami a plytčinami; je tu teda potrebné vysoké a z mora dobre viditeľné znamenie pre plavcov, aby ľahko našli vchod do prístavu.” Od Plinia zase vieme ako vyzerala. Na základni štvorcového pôdorysu so 180-190 metrovými stranami stál veľký jednoposchodový palác s vežou v každom zo štyroch rohov. Z jeho stredu vystupovala 70-80 metrov vysoká, postupne sa zužujúca veža ukončená cimburím. Zo stredu tejto prvej veže vystupovala veža druhá, rovnako vysoká a s kamennou plošinou na vrchole. Na plošine stála okrúhla stĺpová sieň, v ktorej sa v noci udržiaval oheň. Na stĺpoch spočívala pyramídová veža a na podstavci na jej vrchole stála socha jedného z prvých dvoch Ptolemaiovcov, “bohov, chrániacich plavcov.”
Celý alexandrijský maják bol vysoký 180 metrov a za noci ho bolo vidieť do diaľky 50-56 kilometrov. Strabónov “biely kameň” bol mramorom. Nádhera vysoká kultúrna úroveň Alexandrie dosť iritovala čoraz silnejšiu Rímsku ríšu. Caesar si ju podmanil, a keď sa obyvateľstvo príliš vzpieralo, r. 48 pred n. l. dal zničiť dve najväčšie pýchy mesta: Múzeum sa ocitlo v plameňoch a maják v troskách. V r. 41-65, za vlády Claudia a Nerona, bol maják obnovený. V 4. st. n. l. ho poškodilo zemetrasenie a odvtedy fungoval iba ako denný maják. V 10 st. prišlo ďalšie zemetrasenie a “skrátilo” ho na štvrtinu bývalej výšky. V polovici 13. st. už bol úplne zbytočný – prístavy boli silne zanesené pieskom a ostrov Faros sa stával polostrovom.
Začiatkom 14. st. ho miestne obyvateľstvo zvolilo za vhodný stavebný materiál; zemetrasenie r. 1326 bolo už len “ranou z milosti.” Pozostatky alexandrijského majáku sa našli až v r. 1962. Vtedy sa jeden taliansky športový potápač ponáral pri tureckej pobrežnej pevnosti z 15. st., stojacej tam, kde predtým maják. Na morskom dne našiel mramorové stĺpy jeho priečelia. Keď bola neskôr sprístupnená turecká pevnosť, ukázalo sa, že niektoré schody jej schodísk sú z mramoru majáka. Na záver by som sa rád vrátil k výške alexandrijského majáka. Viem, že je to otázka pri divoch sveta bezpredmetná, ale bol tak vysoký maják vôbec potrebný? Farológia, veda o majákoch, tvrdí, že nie. Faros ale nebol iba majákom. Bol symbolom Alexandrie – svetla kultúry v tmách úpadku.
Historie Sv. Valentýna
14. únor je na celém světě slaven jako den všech zamilovaných. Tato relativně mladá tradice (Sv.Valentýn se u nás objevila až po roce 1989 a velmi rychle zdomácněla. Jedná se o svátek spojený se skutečným historickým příběhem a nebo jde jen o šikovný tah obchodníků?
Ne, svatý Valentýn je opravdu spojen se skutečnou osobností a událostmi. Legenda, spadající do doby vlády římského císaře Claudia II. ve 3. století našeho letopočtu má dvě úrovně – křesťanskou a pohanskou.
Podle té křesťanské se císař Claudius II. účastnil mnoha bitev, ale římští muži jen neradi vstupovali do vojska. Claudius byl přesvědčen, že to bylo proto, že nechtěli opouštět své milé a rodiny, a proto se rozhodl zakázat všechna zasnoubení i svatby v celém Římě. Svatý Valentýn byl římský kněz , který žil v době Claudiovy vlády.
Nedbal Claudiova zákazu a dál tajně oddával zamilované páry. Za tyto skutky byl uvězněn a odsouzen k smrti. Trest byl vykonán 14. února r. 296. Legenda ještě uvádí, že před popravou stihl napsat milostný dopis jisté ženě, a tak vzniklo první valentýnské přání.
Pohanská legenda ze starého Říma vypodobňuje Valentýna jako velmi ctnostného, počestného a moudrého člověka. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař a povolal si Valentýna k sobě. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k Valentýnovi, posteskl si také nad okolnostmi, kvůli kterým se Valentýn nemůže stát přítelem císařovým.
Protože Valentýn, ač tak moudrý a vzdělaný, věří pověrám (měl na mysli křesťanství). Císař nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na Valentýna dohlížel. A aby byl Valentýn pod důslednou kontrolou, vzal si ho Astorius do svého domu. Tam se Valentýn setkal s velmi krásnou, ale nevidomou dcerou prefekta.
Astorius požádal Valentýna, aby se modlil za dceřin zrak. Valentýn tak rád učinil, protože v sílu modliteb věřil a dívku si zamiloval. Zázrak se opravdu stal a dívce se zrak vrátil. O zázračném uzdravení si povídal celý Řím. Pohané odmítli v zázrak uvěřit a vtrhli do domu prefekta, Valentýna odvedli a za městem mu oddělili mečem hlavu od těla. Navzdory trpkému osudu se stal sv.Valentýn patronem věrných a čisté, oddané lásky.
Poslední vzkaz, který Valentýn poslal dceři vězeňského dozorce před svou smrtí zakončil slovy: "Od Tvého Valentýna". A tak od té doby si v den svátku Sv. Valentýna posílají a dávají zamilovaní lidé tyto "Valentýnky" s vyznáním lásky.
-
Ve Spojených státech má posílání nejrůznějších přání velmi dlouhou tradici. První valentýnská přáníčka byla vyrobena v devatenáctém století. Přání se malovala ručně na papíře ze zámoří a zdobila se ornamenty, korálky, mořskými škeblemi, sušenými květinami, šiškami a různými bobulemi a semínky.
-
V Anglii byli lidé zase přesvědčeni, že 14. února si ptáci volí své partnery. Zejména holubi a holubice,kteří jsou známí tím, že se páří na celý svůj život jen s jedním partnerem, podobně jako labutě. Proto jsou holubi používáni i jako symbol věrnosti.
-
Ve Skotsku se každoročně pořádá festival, na kterém si mladí lidé losují z klobouku jméno svého „Valentýna“ nebo „Valentýnky“, se kterou pak mají protančit následující večer. Podle jiného skotského zvyku se vaším „Valentýnem“ nebo „Valentýnkou“ stane první člověk, do kterého ten den náhodou narazíte na ulici.
-
Australští obchodníci byli v době zlaté horečky každoročně zahlcováni objednávkami „valentýnek“ v ceně mnoha tisíců liber. V Austrálii byli totiž náhle zbohatlí zlatokopové ochotni platit nehorázné sumy za pečlivé propracované navoněné valentýnské figurky vyrobené ze saténových polštářků a ozdobené květinami, malovanými škeblemi a vzácným ptačím peřím.
-
V Itálii se dříve touto dobou konal „jarní festival“ pod širým nebem. Mladí lidé se shromažďovali v okrasných parcích, poslouchali hudbu a četli básně a pak korzovali se svým „Valentýnem“ nebo „Valentýnkou“ parkem.
Svatý VALENTÝN - 14. únor / + 269 Řím
O sv. Valentýnovi mnoho nevíme, jen lze z dokumentů vyčíst, že zemřel v roce 269 a byl prohlášen svatým. Vykonával v Římě kněžský úřad v době panování císaře Claudia II. Gothica (268-270) a vypráví se o něm spousta legend.
Jedna z legend ze starého Říma jej vypodobňuje Valentýna jako velmi ctnostného, počestného a moudrého člověka. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař a povolal si Valentýna k sobě.
Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k Valentýnovi, posteskl si také nad okolnostmi, proč se Valentýn nemůže stát přítelem císařovým. Protože Valentýn, ač tak moudrý a vzdělaný, věří těm pověrám (měl na mysli křesťanství). Jenže Valentýn namítl, že císař je tím, kdo věří pověrám. Císař nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na sebevědomého Valentýna dohlížel.
A aby byl Valentýn pod důslednou kontrolou, vzal si Astorius Valentýna do domu. Tam se setkal s velmi krásnou, ale nevidomou dcerou prefekta. Astorius požádal Valentýna, aby se modlil za dceřin zrak. Valentýn tak rád učinil, protože v sílu modliteb věřil a dívku si zamiloval. Zázrak se opravdu stal a dívka opět spatřila světlo světa. O zázračném uzdravení si povídal celý Řím.
Pohané odmítli věřit v ten zázrak a vtrhli do domu prefekta, Valentýna odvedli a za městem mu oddělili mečem hlavu od těla. Navzdory trpkému osudu se stal sv.Valentýn patronem věrných a čisté, oddané lásky. Historické prameny však skutečnosti z této legendy nedokládají
Křesťané přejali starobylý zvyk spojený se svým světcem Valentýnem, mučedníkem za vlády císaře Claudia II. Duševně nemocný císař se prý rozhodl zrušit manželství, neboť ženatí muži podle něj nebyli dobrými válečníky. Kněz Valentýn však přes císařův zákaz tajně dál oddával milence, za což byl uvržen do vězení a popraven.
Poslední vzkaz, který Valentýn poslal dceři vězeňského dozorce před svou smrtí zakončil slovy: "Od Tvého Valentýna". A tak od té doby si v den svátku Sv. Valentýna posílají a dávají zamilovaní lidé tyto "Valentýnky" s vyznáním lásky.
Pohanská legenda ze starého Říma vypodobňuje Valentýna jako velmi ctnostného, počestného a moudrého člověka. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař a povolal si Valentýna k sobě. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k Valentýnovi, posteskl si také nad okolnostmi, kvůli kterým se Valentýn nemůže stát přítelem císařovým.
Protože Valentýn, ač tak moudrý a vzdělaný, věří pověrám (měl na mysli křesťanství). Císař nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na Valentýna dohlížel. A aby byl Valentýn pod důslednou kontrolou, vzal si ho Astorius do svého domu. Tam se Valentýn setkal s velmi krásnou, ale nevidomou dcerou prefekta.
Astorius požádal Valentýna, aby se modlil za dceřin zrak. Valentýn tak rád učinil, protože v sílu modliteb věřil a dívku si zamiloval. Zázrak se opravdu stal a dívce se zrak vrátil. O zázračném uzdravení si povídal celý Řím. Pohané odmítli v zázrak uvěřit a vtrhli do domu prefekta, Valentýna odvedli a za městem mu oddělili mečem hlavu od těla. Navzdory trpkému osudu se stal sv.Valentýn patronem věrných a čisté, oddané lásky.
Rhodský kolos Svého času stával na ostrově Rhodu, nedaleko přístavu Lindos. Podle řecké mytologie vznikl následovně: Když ještě Rhodos byl ponořen pod vodou na dně, vynesl ho Hélios na světlo a vyžádal si ho od bohů do vlastnictví. Důvod jeho výstavby byl prostý. Stal se velkolepým památníkem vítězného boje obyvatel Rhodu (pomáhal jim egyptský král Ptolemaia I. Sotér) proti makedonskému králi Démetriovi I.. Roku 304 př. Kr. odrazili jeho útok na ostrov. Věřili, že se na jejich vítězství podílel bůh Slunce Hélios, proto pomník dostal jeho podobu. Nikdo neví, jak přesně kolos vypadal a z čeho byl postaven. Podle Filóna (filosofa píšícího řecky) spotřeboval sochař Charés z Lindu na stavbě čtyřicetimetrového kolosu třicet tun kovu – železa a bronzu. Řecký historik Polyfibos uvádí množství kovu desetinásobně vyšší. Současní badatelé tvrdí, že kolos byl dvacetkrát větší než průměrný člověk, což by odpovídalo 12,7 tunám bronzu a 7,6 tunám železa. Z bronzu byla patrně pouze svrchní skořápka sochy – kůže. Jelikož se neví, jak kolos vypadal, můžeme se opět jen dohadovat, v jaké poloze měla socha nohy. Kdyby je měl kolos rozkročmo, tak by se vzhledem k váze neudržel a spadl. Převažuje tedy názor, že stál s nohama u sebe. Uvádí se, že jeho pravá ruka byla zdvižená a v dlani hořel oheň, který byl vidět na velmi velkou vzdálenost. Rhodský kolos tedy sloužil navíc jako maják. Většina současníků nebyla stavbou kolosu nijak nadšena. Tvrdili, že se jeho stavbou zbytečně utrácejí peníze. Někteří dokonce říkali, že Hélios bude uražen, když se proti němu vztyčí „Nové slunce“. Tehdy také vzniklo následující proroctví: Zajímavosti: Výraz kolos znamenal původně jakoukoli sochu. Avšak poté, co se přídomku kolos dostalo obří soše na ostrově Rhodu, začaly se kolosy nazývat pouze sochy v nadživotní velikosti. Socha boha Hélia byla údajně 33 m vysoká. Její dohotovení trvalo celých dvanáct let. To znamená, že každoročně porostla o 2,75 m. Podle dějepisce Strabona bylo na zhotovení kolosu použito 500 talentů (12,9 tun) bronzu a 300 talentů (7,7 tun) železa. Rhodoský kolos byl považován za jeden z divů starověkého světa, přestože v době sestavování seznamu již nestála. Vypráví se, že když sochaři Charlesovi z Lindu kázali drobný kaz na dohotovené soše, spáchal sebevraždu. Mnozí umělci malovali sochu rozkročenou přes vjezd do přístavu. To by však musela mít chodidla 120 m od sebe a váha trupu by ji rozlomila v kyčlích. Založení Kartága Kartágo bylo založeno roku 814 př.n.l. fénickými osadníky z města Tyros, kteří s sebou přinesly i |městského boha Melqarta. V roce 509 př.n.l. byla mezi Kartágem a Římem podepsána smluva udávající rozdělení vlivu a obchodních aktivit. Toto je první známý zdroj oznamující, že Kartágo získalo kontrolu nad Sicílií a Sardinií. Začátkem 5. stol.př.n.l. se Kartágo stalo komerčním centrem západního středomoří. Tuto pozici si udrželo dokud nebylo svrženo Římskou republikou. Město dobylo většinu starých fénických kolonií, tj. Hadrumentum, Utica a Kerkouane, podrobilo si Libyjské kmeny a převzalo kontrolu na celým pobřežím severní Afriky od současného Maroka až k hranicím Egypta. Jeho vliv se také rozšiřoval ve Středozemním moři; převzalo kontrolu nad Sardinií, Maltou, Baleárskými ostrovy a západní polovinou Sicílie. Důležité kolonie byly také založeny na Pyrenejském poloostrově. Kartágo Kartágo (Řecky: Καρχηδών, Arabsky: قرطاج také قرطاجة, Latinsky: Carthago) bylo jak starověké město v Severní Africe u pobřeží Středozemního moře, tak civilizace, která se ve sféře vlivu tohoto města rozvinula. Město Kartágo leželo na východ od Tuniského jezera, na druhé straně než leží centrum moderního Tunisu v Tunisku. Založeno bylo přibližně v roce 814 př.n.l. Féničany jako kolonie Týru, kterému odvádělo tribut. Postupem času Kartágo vyrostlo v obrovskou ekonomickou mocnost ve středomoří, shromažďující bohatství a vliv skrze svou ekonomickou obratnost. Kartágo bylo v 2. a 3. stol. př.n.l. supervelmocí, současně s Římskou republikou, a bylo jejím rivalem v nadvládě nad západním Středomořím. Posléze právě tato rivalita vedla k sérii válek, známých jako Punské války, v nichž Kartágo vždy utrpělo porážku. Tyto prohry vedly k úpadku politické a ekonomické síly Kartága, zvláště kvůli krutým sankcím uvaleným Římem, jako podmínek k zastavení války. Třetí a poslední z punských válek skončila úplným zničením města Kartágo a anektováním posledních zbytků Kartáginského území Římany. Ačkoli zřetelná Kartáginská civilizace zanikla, její pozůstatky přispěly pozdějším středomořským kulturám. Jméno Kartágo je odvozeno z fénického (QRT HDST nebo Qart Hadast) znamenající „nové město“. Více než jedno fénické sídliště neslo toto jméno, ačkoli jen jedno město má tu čest být Kartágem starověkého světa. Zatímco termín „Kartáginský“ je užíván spoustou současných autorů, sposta starověkých spisů užívá přídavné jméno „Punský“ k popsání čehokoli co mělo co dělat s Katáginskou civilizací, jelikož latinský termín Punicus (dříve Poenicus), sám propůjčen z Řeckého Φοινίκη, znamená „Fénicie“. Kartágo musí být zničeno Jak nás historie už naučila, Roma locuta, causa finita (Řím rozhodl a tím diskuse končí). Toto latinské úsloví, které přisuzovalo právo a rozhodování římským vládcům moci skoncovat naráz s jejími problémy, se stalo známým po válkách proti Kartágu, tři století před Kristem. Byl to nejvýmluvnější příklad toho, co se může stát, když se světová mocnost rozhodne smést svého nepřítele z mapy. Mocnost jako Spojené státy mají moc, rozlohu a výjimečné vlastnosti sotva srovnatelné se starověkým Římem. Kartágo musí být zničeno - Historická studie o souvislostech s dneškem Až dodnes se nikomu nepodařilo přesně určit, kde se nacházelo Kartágo. A to bylo "Sovětským svazem" Římanů. Námořní, bohatá a hrdá mocnost, která vycházela z oblasti současného Tuniska, aby ruku v ruce soupeřila s Římem o ovládnutí západního Středomoří. Kartágo se opíralo o udivující válečnou mašinérii s rozsáhlou námořní převahou. Jeho vojskům se podařilo zabrat jih Apeninského poloostrova a část Španělska bohatého na kovy. Pod vedením legendárního Hanibala, s 46 tisíci mužů a 37 slony, kteří měly fungovat jako bojové tanky, kartáginské vojsko se rozhodlo postavit nepříteli na jeho území a vtrhnout do Itálie ze severu. Římané odpověděli vysláním vojáků přímo do srdce nepřítele, Kartága, což přinutilo Hanibala vrátit se do Afriky a pokusit se posílit jeho obranu. Ale již bylo pozdě. Oslabeni se Kartaginci vzdali a požádali o mír roku 201 před Kristem. Hanibal spáchal sebevraždu. Mocenské centrum v Římě tíhlo k tomu pokládat válku za skončenou. Avšak v senátu během téměř dvou desetiletím vlivný senátor Kato končil své projevy, ať byla projednávaná jakákoli věc, stejnou větou: "...a také mám za to, že Kartágo musí být zničeno". Kato byl druhem stoupence demokratického svazu té doby, který obhajoval velmi hlučně znovunastolení starých zvyků (deportoval básníka Ovidia za erotické verše, které psal). Katovy výlevy se nakonec ujaly. V roce 146 před Kristem, se Impérium pohnulo ke konečnému úderu: opulentní Kartágo, klenot Tuniského zálivu, které dosáhlo pojmout více duší než římské hradby, jednoduše zmizelo. Bylo zapáleno, jeho popel rozorán se solí házenou do brázd, aby se tam nikdy víc nic nezrodilo. Z těch, co přežili, udělali otroky. Po této razii se Impérium upevnilo na 400 let Pax Romana, ve skutečnosti mírem vyhroceným neustálými pohraničními boji. Byla to léta, v kterých se Řím snažil vnášet rozbroje mezi své porobené, s cirkem gladiátorů a trochou chleba, s darováním obilí. Jeho diplomacie se specializovala na rozdělování k vládnutí, straníce nesvárům a nepřátelským svazkům, podobně, jak je zřejmé, současnému přání Spojených států mezinárodní koalicí. Planeta, která může vzniknout z války nového impéria má málo, ale již viditelných, určených obrysů. Kolapsem komunistických režimů, bez spektra nepřítele, k jeho rozrušení, vedly Spojené státy křížovou výpravu za takzvaný "minimální stát" a hlásaly širokou a náboženskou svobodu pro trhy. Ironicky teď je to vlastní Amerika, která otevírá kohouty a vylévá peníze k znovu oživení své otřesené ekonomiky. Tudíž začíná nová fáze státního intervencionismu a intervencionismu započatého právě tvrdou rukou, kterou republikáni nabízejí, když se vrhají do podnikání akcí tohoto typu. Územní "Spojené národy", které od 19. století byly základními jednotkami politiky, dostaly také ránu. Svírány v globalizovaném prostředí výhodnějším pro mnohanárodní giganty a nadnárodní instituce, tyto Národy se zdály již určeny kontrolovat stále menší část svých zájmů. Současná tendence nevyhnutelně internacionalizovaných hranic, s naléhavostí boje proti teroru, bude znamenat pro nás novou ránu. Nikdy v západní historii nebyla dvě místa tak osamoceně nejsilnější než ostatní - jako Řím a Spojené státy. Platnost těchto dvou mocností má také podobné základy, na které mají historici ve zvyku poukazovat: koncepce občanství, kompenzace a protiváhy k vyhnutí se absolutismu výkonné moci, schopnost učit se od nepřítele a rychle přijímat novinky, předurčení šířit do všech koutů svých dominií zvláštní vidění světa - way of life. Obě impéria se vždy svým způsobem snažila zorganizovat dobytá území k zabezpečení převahy. Řím přinášel technologii akvaduktů a stavby silnic národům, které měly minimální pojetí o tom (tak jako Angličané), co to je. Rozšiřoval práva občanství, částečná či plná, připojeným oblastem. Existovaly dokonce neřímské dynastie, které se bily o moc, i když otroctví¨, které nebylo chápáno jako urážka humanismu, zvítězilo. Ale Amerika je již místem, které vytvořilo v praxi pojmy občanství a občanských svobod, které jsou dnes uznávány. Podíváme-li se na oba případy, pochopíme, že tyto základy civilizace byly produktem myšlení, nikoli vůle. Soubor práv, které dnes chápeme jako "přirozená" byl budován po staletí uvědomováním si lidskou inteligencí. A je to toto dílo, které nyní je odsuzováno, když Spojené státy balí balík proti teroru, který pro zvýšení bezpečnosti svých občanů, může ohrozit svobody dosažené prací mnoha generací. Zvenčí mimo hranice Spojených států soudit zdraví a sílu občanských svobod je téměř vždy skutkem předpokladu. Konečně hodnoty, které vyvstaly z osvícenství v 18.století až teď získaly definitivní obrysy americkou ústavou. Váleční jestřábi jsou rozvztekleni v těchto hodinách a každý lítostivý projev sekretáře spravedlnosti, Johna Ashcrofta, se může jevit další cihličkou k vybudování policejního státu. Nicméně křížovým bodem k určení toho, existuje-li pokrok v občanských svobodách, nebo alespoň chápající autoritářský povzdech jako odpověď na teroristický útok, je oddělení mocí - základní proces potvrzení republiky. Republikánský Řím, který předcházel období císařů, bral své ohledy na oslabení výkonné moci. Měl, například, dva vládnoucí konzuly, jeden pocházející z aristokracie senátu a druhý z lidu, se současným jednoročním mandátem bez práva na znovuzvolení. Prvním znovuzvoleným byl strýc Julia Césara, Cauius Marius, v roce 107 před Kristem. Zalíbilo se mu to tak, že si dal ještě šestkrát přídavek. Dokonce odečteme-li vznětlivý či ukvapený tón prvních reakcí, právní blesková Ashcroftova reakce ve Spojených státech obsahuje rysy, které mají obě protistrany, což zaručuje oddělení mocí. Mnohé z nich musejí být klasifikovány více jako porušení než potlačení klasických svobod. To je případ zvýšení pozornosti na letištích - nikdo nikdy příliš nepřemýšlel o tom dát k posouzení mezinárodním soudům brutální postupy odbavování v Izraeli prováděné příslušníky domobrany. Je také obtížné najít negativní body v možnostech jako skoncování s daňovými ráji, oběhem neznámých peněz či tajných kont v mezinárodním finančním systému. Posílání do vězení tíhnou k tomu stát se celosvětovými v jakékoli době. Je nepravděpodobné, aby svět přijímal dnes situace jako ty, ke kterým docházelo v Evropě v nedávné minulosti, ve které rudé brigády, které sužovaly Itálii, využívaly publicitu a známou adresu v Paříži. Avšak, když se mluví o deportaci zákonných přistěhovalců bez silných důkazů, dáváme se na cestu, která se líbí byrokratům z exekutivy s nezvratnou mocí. Během druhé světové války koncentrační tábory pro potomky Japonců (občany japonského původu) ve Spojených státech byly schváleny Nejvyšším soudem, jehož významní současní představitelé tvořili nadšené publikum, když vystoupil s projevem prezident Bush v americkém kongresu dne 20.září. Dnes ani případná dočasnost opatření by nebyla schopna zmenšit situaci tohoto typu, neboť válka proti teroru je věcí s trváním na 20 let. Jiná ustanovení ještě vytvoří hodně polemik a je riskantním předvídat, kolik takových se sveze hrdlem amerického lidu. Zařízení k telefonnímu odposlechu, federální agenti špehující osobní údaje a sbírající dokonce vzorky DNA podezřelých, sledování internetu, - to jsou složité scény k představení v těch krajinách, dokonce vezmeme-li v úvahu velikost provedeného poškození v hlavě toho, který utrpěl invazí rozptýlenou po jeho území neznámými nepřáteli. "Mnoho návrhů jde za nezbytné moci k bojování s terorismem", říká Gregory Nojeim, ředitel Amerického svazu pro občanské svobody, jednoho z více jak 150 nevládních organizací, které podepsaly společnou dohodu požadující umírněnost kongresu. Novinami v zemi proběhly články ve stejném tónu, ale vůbec ne srovnatelné, to je jasné z věty jednoho z "otců vlasti", Benjamina Franklina, který varoval: " Ti, kteří potřebují upustit od základní svobody k získání trocha dočasné bezpečnosti, nezasluhují svobodu ani bezpečnost". Problémem je, že imperiální vlády mají, kromě vzteku, naspěch. Spojené státy vědí, že nemohou opakovat stejnou historickou chybu Římana Marka Crassa, který z nadřazenosti opovrhoval "útokem příliš slabého" (jak se určitým způsobem Američanům stalo v prvním teroristickém atentátu na Světové obchodní středisko v roce 1993). Crassus, jako pravděpodobně každý Říman té doby, nebyl schopen brát vážně povstání otroků, které začalo v roce 73 před Kristem poblíž hory Vesuv. Otroci byli pokládáni za druh velkých dětí, duše bez samostatnosti a síly k tomu, aby se stali účinnými nepřáteli velké mocnosti. Stejně tak na jihu Spojených států, dokonce před málo lety, byli černoši ještě nazýváni chlapci - Římané oslovovali své otroky, včetně těch nejstarších, "kluku" nebo "chlapče". Arogancí Crassus neposlal víc než jednu centurii do oblasti Neapole, aby bojovala s povstalci. Těch 100 mužů skončilo zabito meči mužů Spartaka, bývalého pastýře a vojáka, narozeného v Trácii, který uprchnul s několika málo druhy z gladiátorské školy. Když později po letech si Řím konečně uvědomil velikost problému, musel čelit vojsku 60 tisíc uprchlých otroků nejrůznějších národností, kteří ve velkých skupinách útočili. Bylo zapotřebí spojit celých deset legií, některé přišly povolané ze Španělska, k vyřešení této vojenské síly. Přežilo pouze 6 tisíc Spartakových povstalců. Ale jen několik dní: všichni byli ukřižováni v nekonečné a ponuré řadě podél Via Appia. VZNIK A HISTORIE POMPEJÍ Historie Pompejí začíná v době, kdy už pomalu končily dějiny starověkého Egypta, kdy Řecko začínalo být významnou námořní, hospodářskou i vojenskou mocností a kdy se rodil Řím. Tamější lidé svou zemi nazývali a nazývají dosud Kampánie. Kampánie - to jsou pole, zahrady, sady a vinohrady. Kampánie - to je krajina Vesuvem obdařená úrodnou půdou, krajina chráněná horami před studenými větry. Pro zeměpisce Strabóna je to nejšťastnější krajina ze všech . . . OBDOBÍ PRESAMNITSKÉ A SAMNITSKÉ V období, které předcházelo založení Pompejí, bylo toto území, stejně jako celá Kampánie, obydleno domorodými Osky. Je proto zcela logické, že to byli Oskové, kdo toto město založili. Lze se však domnívat, že prvotní impulz k tomu dali Féničané, kteří svoji obchodní činností přilákali a „soustředili“ rozptýlené obyvatelstvo do místa pozdější osady, která zde vznikla na přelomu VII. a VI. stol. př. n. l. Původ jejího jména nebyl dodnes zcela jednoznačně vysvětlen. O jedno z možných vysvětlení se pokusil už Němec August Mau (1840-1909). Podle jeho teorie je nutno hledat původní název Pompejí v rodovém jménu jednoho z prvních oských osadníků, které pak přešlo na název celé osady (stejně jako etruským Tarquiniím dali jméno Tarquiniové): Pompejové - Pompeje. Oskové však nebyli jediní, kteří v této oblasti žili. Jednak tu zakládali nebo obsazovali jednotlivá města Řekové postupující od jihovýchodu a jednak (o něco později) Etruskové, kteří pro změnu přicházeli od severozápadu. I když Oskové byli ovlivněni způsobem života a kulturou vyspělejších Řeků (seznámili se s penězi a váhami, s divadlem, naučili se pěstovat olivy), samotné Pompeje řeckým městem zřejmě nebyly. Řekové toho totiž neměli zapotřebí: patřilo jim celé okolní pobřeží na sever i na jih od města. Zato pro Etrusky byly Pompeje velkým lákadlem, neboť pro ně představovaly jediný možný přístup k moři. A tak není divu, že na konci VI. stol. př. n. l., v době vzniku římské republiky, se Etruskové do Pompejí dostali. V tomto období dochází k hospodářskému rozkvětu města, které se rozrůstá převážně severním směrem od původní osady. Soupeření mezi Etrusky a Řeky o převahu na pevnině a na moři vyvrcholilo v roce 474 př. n. l. katastrofální porážkou Etrusků v námořní bitvě u Kum. Řecký vliv opět zesílil, nutně to však neznamenalo, že Pompeje musely být řecké. Koneckonců toto období trvalo jen 50 let. Zatímco totiž Oskové nebyli schopni vzdorovat náporu Řeků a Etrusků, několik spřízněných kmenů z okolí hornatého Samnia postupně začalo pronikat do kampánských měst. Tito Samnité žili neovlivněni svými kulturními sousedy. Zato to byli udatní bojovníci, proslulí svým válečným uměním: bohatá kampánská města postupně přecházela do jejich rukou. A tak se ve dvacátých letech V. stol. př. n. l. celá Kampánie stala - na více než 300 let - osko-samnitskou. Samnité se v Kampánii začali vžívat do nového prostředí, během několika málo generací se zcivilizovali a osvojili si řeckou i etruskou kulturu. Proto se postupem doby mohli zcela sžít s původními Osky a vytvořit nový kmen Kampánců. Celá osko-samnitská Kampánie se i s Pompejemi nerušeně rozvíjela až do 2. pol. IV. stol. př. n.l. To už se na severozápadě začala rozrůstat další nová říše: Řím. Súmrak bohov Plány cisára Augusta o obsadení Germánie definitívne zničila porážka troch rímskych légií v Teutoburskom lese Na začiatku nášho letopočtu sa Rímska ríša božského Augusta skvela v celej svojej kráse. Mestá v Itálii i v provinciách doslova kvitli, vodovody, kúpele i amfiteátre boli samozrejmosťou aj v najvzdialenejšom kúte impéria. Občianske vojny boli minulosťou a vzbury nespokojných miestodržiteľov rýchlo potlačili rímske meče. Obchod, remeslá i kultúra dosiahli svoj zlatý vek. V období vlády cisára Augusta, v rokoch 31 pred naším letopočtom až 14 nášho letopočtu, pôsobili takí významní autori ako Ovídius, Horácius či Vergílius, ktorých diela patria ku klenotom antickej literatúry. Hranice ríše sa tiahli od Británie na západe až po sýrske púšte na východe. Augustov pokojný spánok nerušili ani nepriatelia spoza hraníc. Galovia boli definitívne spacifikovaní a romanizovaní, Parti po sérii porážok nemali dosť síl na rozpútanie nových vojen s Rímom. Problémy v Germánii: Postupom času však začali Augustovi robiť starosti hlásenia zo severných provincií ríše. Divoké germánske kmene totiž podnikali čoraz častejšie útoky na rímske územie, rabovali a plienili krajinu. V tom čase už Rimania dobyli oblasť až k Rýnu a rozdelili ju na dve časti, na Dolnú Germániu a Hornú Germániu. Vybudovali tam svoje správne strediská, ktoré strážili silné posádky. Nový miestodržiteľ: Plány to boli síce veľkolepé, ale nerealizovateľné. V roku 6 nášho letopočtu totiž vypuklo v Panónii obrovské protirímske povstanie a Augustus poslal Tiberia, aby ho potlačil. Tiberius odtiahol so svojimi légiami z Germánie a na jeho miesto vymenoval Augustus Publia Quinctilia Vara, manžela svojej netere. Varus mal v tom čase päťdesiatpäť rokov a predtým pôsobil v úradníckych funkciách na rôznych miestach v ríši. Bol dokonca miestodržiteľom v Sýrii, no nie pre svoje organizačné či vojenské schopnosti, ale preto, že bol členom cisárovej početnej rodiny. V Sýrii si navykol na príjemné stredomorské podnebie a háremy, takže do studených a nehostinných germánskych lesov sa mu príliš nechcelo. Augustus však nestrpel neuposlúchnutie rozkazu, a tak sa Varus vybral s tromi légiami k severným hraniciam ríše. Inteligentný barbar: Vodcom odboja proti Rimanom sa stal Arminius, šľachtic z germánskeho kmeňa Cheruskov. Ten v minulosti slúžil v pomocnej légii ako jazdec a dobre poznal zvyky i taktiku boja rímskeho vojska. Historik Velleius ho opísal ako „divokého a pekného mladého muža, statočného v boji a s inteligenciou presahujúcou bežného barbara“. Arminius pôsobil aj vo Varových oddieloch a predstieral rímskemu miestodržiteľovi nesmiernu priazeň a lojalitu. Varus nemal ani potuchy, že mladý Germán Rimanov zo srdca nenávidí a čaká len na vhodnú príležitosť, aby proti nim povstal so zbraňou v ruke. V ústrety smrti: Rimania museli počas svojho pochodu prejsť temným Teutoburským lesom, rozkladajúcim sa na sever od Rýna. Práve tu sa Arminius rozhodol zaútočiť. Germáni napílili kmene starých dubov, ktoré rástli popri ceste, aby vyzerali úplne v poriadku, no aby ich mohol vyvrátiť aj slabý vietor. Varus, podobne ako väčšina Rimanov, nemal rád husté lesy, v ktorých legionári nemohli dobre manévrovať a využiť svoju skvelú taktiku. Napriek tomu dal rozkaz na pochod neznámym, temným lesom, netušiac, že jeho kolóna sa blíži v ústrety smrti... Zronený cisár: Keď sa správa o skaze troch légií v Teutoburskom lese dostala až do Ríma, Augustus utrpel ťažký šok. Podľa historika Suetonia si cisár niekoľko mesiacov po katastrofe nestrihal vlasy, chodil zamyslený a opakoval: „Varus, Varus, vráť mi moje légie!“ Po týchto jatkách bol Augustus nútený upustiť od svojho plánu podmanenia celej Germánie a severozápadnou hranicou impéria sa natrvalo stala rieka Rýn. Na smrteľnej posteli odporúčal Augustus svojmu nástupcovi Tiberiovi, aby neriskoval podobné fiasko a nechal Germánov na pokoji. Tiberius však povolil svojmu vojvodcovi Germanicovi, aby viedol trestnú výpravu a pomstil sa Cheruskom. Jeho légie sa v roku 15 nášho letopočtu dostali aj do Teutoburského lesa, kde našli pozostatky obetí masakra spred šiestich rokov.
Velká socha se stejně jednou určitě zřítí a její pád bude znamenat pád Rhodu.
Rhodský kolos patřil mezi sedm divů světa krátce, zřítil se při zemětřesení roku 225 př. Kr. (neví se přesně, kdy zemětřesení začalo, uvádějí se také data 223 , 225 nebo 227 př. Kr.; spadl se prý v noci). Socha se rozpadla na několik částí. Prý mu byly ukradeny ruce a jeho zlatá koruna. Poslední zprávy o kolosu jsou z roku 653 po Kr. V díle byzantského historika Zunara, jenž je převzal z jakéhosi starého rukopisu, stojí, že damašský kalif (muslimský titul pro krále) Múárija, dobyvatel ostrova Rhodu, prodal trosky kolosu „jakému si židu z Edessi“ do sběru. 2000 let si Rhodský kolos udržoval pověst největší sochy světa, až roku 1886 byl předstižen sochou Svobody v New Yorku. Začátkem 20. století potápěči prohledávali přístav Lindos a při tom mořskou skálu mylně pokládali za ruku kolosu.
Podle pověsti založila město královna Dido (nebo Elissa příp. Elissar), která utekla z Tyru poté, co byl její manžel zavražděn během pokusu jejího mladšího bratra o posílení své vlastní moci. Několik mýtů o založení města se dochovalo skrze řeckou a římskou literaturu (podívej se například na Byrsu).
Augustus nehodlal trpieť narušenie hranice a bezpečnosti rímskeho obyvateľstva a do Germánie vyslal svojich najschopnejších veliteľov, Tiberia a Drusa. Tým sa podarilo situáciu stabilizovať a priviesť barbarské hordy k poslušnosti. Niektoré kmene si Rimania naklonili bohatými darmi a sľubmi o udelení rímskeho občianstva, iné museli k rešpektovaniu cisárskej moci prinútiť legionári. Aj keď sa zdalo, že nebezpečenstvo je nateraz zažehnané, Augustus nechcel riskovať obnovenie nepokojov. Desil sa predstavy, že by barbarské hordy mohli opäť prenikať do obsadenej Germánie alebo nebodaj do Galie. Jeho cieľom bolo posunúť hranice rímskeho impéria čo najviac na sever, najlepšie k Labe alebo až k Baltskému moru. Germánov chcel romanizovať ako predtým Galov alebo vyhnať ďaleko na východ.
Vtedajší historici usudzovali, že voľba Vara za nového miestodržiteľa bola viac ako nešťastná. Varus bol totiž úplný opak chrabrého Tiberia, v Sýrii nesmierne zlenivel a vojenské veci ho navyše vôbec nezaujímali. Aj svoju novú úlohu v Germánii chápal ako čisto administratívnu, nemal ani tušenie, že prichádza do oblasti poznačenej neustálou vojnou. Jeho veľkým nešťastím bol fakt, že Germánov pokladal za menejcenných divochov, vhodných len na slúženie rímskym pánom. Ako posledný klinec do vlastnej rakvy im stanovil také obrovské daňové zaťaženie, že to nemohlo spôsobiť nič iné, len ďalšiu vzburu.
Tá sa mu naskytla na jeseň roku 9 nášho letopočtu, keď sa Varove tri légie, doplnené o pomocné zbory, museli presunúť do svojich zimných táborov ležiacich asi blízko dnešného mesta Haltern. Arminius do povstania zatiahol nielen vlastných Cheruskov, ale aj príslušníkov ďalších germánskych kmeňov, Chattov a Bructeriov. Presný počet jeho vojakov nie je známy, no pravdepodobne ich nebolo viac ako desaťtisíc. Varovu armádu, naopak, poznáme celkom presne. Jeho tri légie mali spolu s pomocnými oddielmi okolo dvadsaťtisíc mužov, ďalších päťtisíc osôb tvoril sprievod rodinných príslušníkov, žien, detí a otrokov. Spolu so stádami domácich zvierat a s povozmi mala Varova kolóna dĺžku takmer štrnásť kilometrov!
Po niekoľkých hodinách pochodu za súmraku a pretrvávajúceho dažďa napadli Rimanov hordy besniacich barbarov. Prekvapení a vydesení legionári sa snažili brániť, no pred valiacimi sa balvanmi a záplavou germánskych oštepov nemali veľké šance. Búrka a silný víchor navyše lámali napílené duby, takže nešťastní Rimania umierali doslova ako stádo v ohrade. Germáni útočili celú noc a pobili stovky legionárov, nešetrili ani ženy a deti. Keďže dážď neprestával, štíty vojakov nasiakli vodou tak, že sa už nedali uniesť a boli nepoužiteľné. Na druhý deň Varus prikázal spáliť všetky vozy a zbytočnosti, ktoré brzdili kolónu v postupe. Chcel sa stoj čo stoj dostať z tohto prekliateho lesa, no jeho plány marili nepretržité útoky Arminiovho vojska. Rímska jazda sa pokúsila prebiť z obkľúčenia, no v rozbahnenom močaristom teréne to bolo prakticky nemožné. Mnohí vtedajší to označili za zradu na pešiakoch.
Bitka v Teutoburskom lese trvala tri dni a tri noci. Za ten čas hordy barbarov pobili takmer celú Varovu armádu. Varus a všetci dôstojníci radšej spáchali samovraždu, keďže vedeli, že Cheruskovia majú vo zvyku pribíjať zajatcov zaživa ku kmeňom posvätných stromov. Nešťastníkov, čo nezomreli priamo v boji, Germáni skutočne obetovali bohom po krutom mučení.
Rímsky historik Tacitus o tom napísal: „Uprostred planiny ležali vybielené kosti, rozmetané alebo nakopené, podľa toho, či vojaci utekali, alebo sa stavali na odpor. Vedľa ležali kusy zbraní a konské hnáty a na kmeňoch posvätných stromov viseli pribité lebky. V blízkych hájoch boli oltáre barbarov, kde boli obetovaní tribúni a centurióni. Tak legionári, ktorí sem prišli šesť rokov po katastrofe, pochovávali kosti vojakov bez toho, aby vedeli, či kladú do zeme pozostatky cudzích či svojich priateľov. Všetkých pochovali s patričnými poctami ako rodných bratov...“
Germanicus síce barbarov v niekoľkých bitkách porazil, ale úplne spacifikovať ich nedokázal. Oblasť Germánie za Rýnom sa teda uberala svojím vlastným vývojom, bez rímskych ciest, vodovodov a kúpeľov, ale takisto bez pyšných miestodržiteľov a chamtivých vyberačov daní.
MARTIN KONEČNÝ
Cisárov triumf
Vďaka skvelým vojvodcom dokázal byzantský vladár Justinián potlačiť ľudové povstanie, ktoré takmer spôsobilo zánik ríše
Justinián patrí nepochybne k najdôležitejším osobnostiam byzantských dejín. Počas jeho panovania v rokoch 527 až 565 dosiahla Byzantská ríša, nazývaná tiež Východorímska, obrovský územný a mocenský rozmach. Justinián veril, že bol predurčený obnoviť jej niekdajšiu slávu. Zasvätil tomu celý život. Postupne dokázal dobyť a opätovne pripojiť k ríši územia, ktoré si pred rokmi uzurpovali germánski králi.
Rozprášenie Vandalov:
Ako prví pocítili silu byzantskej armády Vandali, ktorí si utvorili vlastné kráľovstvo na severe Afriky. Justinián ich nenávidel, pretože práve oni v roku 455 vyplienili a takmer zrovnali so zemou samotný Rím. Plánoval im to vrátiť aj s úrokmi. Na čele obrovskej armády poslal do Afriky svojho najschopnejšieho veliteľa Belisaria. Skúsený generál potvrdil svoje vojenské majstrovstvo, keď v dvoch bitkách rozdrvil nepriateľa a obsadil jeho hlavné mesto Kartágo. Po Belisariovej „návšteve“ prestali Vandali ako etnický celok existovať. Afrika sa opäť ocitla v cisárových rukách.
Ďalším Justiniánovým cieľom bolo dobytie Itálie, kde od konca piateho storočia vládli Ostrogóti. Vyslal proti nim ďalšieho brilantného generála, Narsesa. Ostrogótov definitívne porazil neďaleko miesta zvaného Busta Gallorum. Justinián síce pričlenil Itáliu k Byzantskej ríši, no len ako chudobnú a takmer vyľudnenú provinciu. Byzantínci sa tak stali pánmi celého Stredomoria. V ich rukách bola nielen severná Afrika a Itália, ale aj juh Hispánie a ostrovy Sicília, Sardínia a Korzika.
Kodifikátor rímskeho práva:
No nielen vďaka snahe o obnovu rímskeho impéria sa Justiniánovo meno navždy vpísalo do dejín veľkými písmenami. Záslužná bola aj jeho staviteľská činnosť. V Konštantínopole dal vybudovať nádherný chrám Hagia Sofia a desiatky palácov, kúpeľov, kostolov a divadiel. Justinián veľmi dbal aj o rozširovanie kultúry, umenia a vzdelanosti. Vytvoril systematický súbor rímskeho práva so štyrmi hlavnými časťami, ktorý sa súhrnne označuje ako Corpus iuris civilis. Dodnes je tento zákonník základom právneho systému väčšiny európskych krajín.
Nič z toho, o čom sme doteraz písali, sa však nemuselo stať, ak by sa okolnosti na začiatku Justiniánovej vlády zbehli len o trochu inak ako v skutočnosti. Nechýbalo veľa a meno Justinián mohlo byť len jedným z mnohých mien v zástupe priemerných byzantských vladárov.
Faux pas na popravisku:
V piatom roku vlády cisára Justiniána daňové zaťaženie v krajine tak vzrástlo, že lokálne nepokoje boli už na dennom poriadku. Obyčajný ľud, tradične najviac zavalený povinnosťami a poplatkami, mal toho dosť. Vzbura už doslova visela vo vzduchu. Samotným spúšťačom povstania sa však stalo čosi úplne iné.
Desiateho januára roku 532 sa na námestí v Konštantínopole zhromaždil veľký dav, aby sledoval verejnú popravu siedmich hrdlorezov. Po piateho odsúdenca prebiehalo všetko podľa osvedčených zvyklostí. Keď však chcel kat obesiť zvyšných dvoch, povraz so slučkou sa pretrhol a oni dopadli na zem živí a zdraví. Prekvapený kat sa pokúsil celú záležitosť napraviť, no aj pri druhom pokuse sa lano pretrhlo a odsúdencom sa nič nestalo. V tej chvíli nastalo hrobové ticho, ktoré onedlho vystriedal ohlušujúci rev. Ľud pokladal neúspešnú popravu za zásah samotného boha a začal naliehať na mestského prefekta, aby odsúdeným daroval život.
Zaujímavé na tom bolo, že obaja vrahovia boli členmi dvoch znepriatelených strán, takzvaných Zelených a Modrých. Medzi Zelených patrili väčšinou obchodníci, ale aj roľníci a remeselníci. Z náboženského hľadiska preferovali monofyzitizmus, kacírske učenie, ktoré tvrdilo, že Ježiš Kristus mal len jedinú prirodzenosť, nie božskú a ľudskú, ako hlásali katolíci. Prívrženci Modrých boli najmä šľachtici a bohatí vlastníci pozemkov, ortodoxní kresťania, podporujúci Justiniána. Obe frakcie netvorili len akési politické strany, ale ich súčasťou boli aj pouličné gangy, ktoré po nociach zastrašovali druhú stranu, no nezriedka terorizovali aj neutrálne obyvateľstvo mesta. Keďže Modrí boli väčšinou fanatickí katolíci podobne ako cisár, ten im ich prehrešky často prepáčil, no voči Zeleným bol nemilosrdný. Nakoniec to prerástlo do otvorených bojov medzi oboma frakciami a celá situácia sa vrchnosti vymkla spod kontroly.
Prízraky noci:
Historik Edward Gibbon o súperení Modrých a Zelených napísal: „Modrí, posmeľovaní cisárskou priazňou, šírili hrôzu neobvyklým barbarským zovňajškom. Napodobňovali Hunov dlhými vlasmi, tesnými rukávmi, pyšnou chôdzou a hurónskym revom. Vo dne schovávali obojručné kyjaky, ale po nociach sa opovážlivo spájali do početných bánd a nezastavili sa pred ničím. Prívržencov Zelených, ba aj neškodných občanov títo noční zbojníci okrádali a neraz aj vraždili. Odvážlivci unikali trestom, boli čoraz bezočivejší a dopúštali sa vlámačiek do súkromných domov. Zeleným, ktorých prenasledovali protivníci, dávalo zúfalstvo právo na sebaobranu a azda aj na odvetu...“
Zelení a Modrí, dovtedy nezmieriteľní nepriatelia, sa pri nevydarenej poprave spojili pre spoločnú vec a žiadali slobodu pre svojich členov. Do toho sa zamiešali miestni mnísi, ktorí odsúdencov odviezli z námestia a ukryli v kláštore. Prefekt za nimi vyslal hliadku, no mnísi ich odmietli vydať. Situácia sa vyhrotila o tri dni neskôr na hipodróme počas pretekov vozatajov, na ktorých sa zúčastnil aj cisár. Atmosféra bola zlá, súperenie sprevádzali nadávky a hanlivé pokriky na cisárov majestát.
Drancovanie mesta:
Modrí aj Zelení žiadali oslobodiť svojich členov, no cisár to opäť odmietol. To bola posledná kvapka. Pohár trpezlivosti ľudu pretiekol. Ako veľká voda sa tisíce nespokojencov vyvalili z brán hipodrómu, zaútočili na prefekta, pobili stráže a vnikli do budovy mestského magistrátu. Neskôr otvorili väznicu, vyslobodili všetkých väzňov a začali drancovať mesto. Počínali si ako skutoční barbari, nezastavili sa ani pred vypaľovaním kostolov a znásilňovaním. Vojakom sa nedarilo dostať divokú luzu pod kontrolu. V úzkych uličkách mesta mali vzbúrenci prevahu. Celým Konštantínopolom sa ozývali výkriky „Nika!“, teda „Víťazstvo!“. Popolom ľahli Zeuxippove kúpele, celé Konštantínovo fórum a dokonca i veľká nemocnica s chorými.
Cisár sa opevnil v paláci a rozmýšľal, čo ďalej. Radcovia navrhovali, aby nastúpil na pripravenú a dobre vyzbrojenú galéru a unikol z mesta po mori, čo schvaľoval aj generál Belisarius. Justinián váhal, no podľa dobových záznamov sa viac prikláňal k myšlienke úteku. Ak by to spravil, možno by sa mu už nikdy nepodarilo obnoviť vládu a Konštantínopol by ľahol popolom. Nikdy by sa nevybudovala nádherná Hagia Sofia a v Afrike by možno dodnes žili potomkovia Vandalov. Vďaka jednej osobe bolo však všetko inak. Teodora, inteligentná a rozvážna cisárova manželka, Justiniána presvedčila, aby sa radšej pokúsil opäť získať vládu nad mestom, ako potupne utekať. Gibbon zaznamenal jej slová: „Ak si chceš zachrániť život, môj pane, nie je nič jednoduchšie. Pozri, tam je more a na ňom mnoho tvojich lodí. Ale pomysli na to, keď už budeš ukrytý na bezpečnom mieste, či radšej z tej potupy nedáš prednosť smrti pred bezpečím. Ja sa smrti nebojím, riadim sa dávnou zásadou, že trón je skvostná hrobka.“
Jatky na hipodróme:
Cisár sa rozhodol Teodoru poslúchnuť a spolu s Belisariom a Narsesom vymysleli plán. Starý eunuch sa v prezlečení zamiešal medzi Modrých a začal podplácať a presviedčať ich predákov, aby odišli z hipodrómu. Bola to úloha nanajvýš nebezpečná. Ak by ho spoznali, iste by ho čakala smrť. Narses vďaka úplatkom a obratnému rečneniu dosiahol, že Modrí napokon rady vzbúrencov opustili a v podstate prisľúbili lojalitu cisárovi. Zelení ostali ako omráčení. V tej chvíli nastal čas na druhú časť Justiniánovho plánu. Na hipodróm vtrhol Belisarius so svojimi vojakmi a bez milosti zabíjal všetkých, čo mu prišli do cesty. Tentoraz už dobre vyzbrojení a vycvičení vojaci boli pánmi situácie. Výsledkom bolo vyše 30 000 mŕtvych obyvateľov mesta. Historik Prokopios napísal, že mŕtvoly vzbúrencov sa kopili na uliciach a celý hipodróm sa zmenil na jeden veľký cintorín. Justiniánova vláda však bola obnovená. Povstanie Nika! bolo doslova utopené v krvi a cisár Justinián získal späť svoje mesto.